Fototeror v Tibetu

21. srpna 2014 v 18:02 |  Tsering Özer

1. Vzpomínka na fotografy

Vlak tenkrát ještě nejezdil do Lhasy. Bylo to dávno předtím, než po železnici začaly denně přijíždět zástupy turistů před palác Potala, už tenkrát bylo profesionálních i amatérských "fotografií z Tibetu" jako chlupů na krávě. Profesionální i amatérští fotografové se vším možným vybavením v okolo krku zapáleně běhali po Zemi sněhů, dychtili tváří v tvář spatřit, zachytit a urvat si pro sebe obrázky z exotické země. Z doby před několika lety mám hodně hlubokou vzpomínku na fotografy, kteří strhli hádku na nejvoňavějších místech Tibetu - před kouzelným chrámem Džokhangem.

Na jedné straně od hlavy k patě obvěšení fotoaparáty dva Číňané, na druhé straně mnich v rudém rouchu, dvě věřící Číňanky a dvě Tibeťanky, které si povídaly. První se pachtí po senzací, druzí odmítají focení; zvedla se hádka. Nejzajímavější na celé situaci bylo, že se kupodivu víc rozzlobili ti, kteří obtěžovali. Křičeli na celé kolo, tváře jim vzplály jako oheň. "Proč nesmíme fotit?" "Jaké máte právo nám zakazovat fotit?" křičeli a mávali foťáky, jako kdyby mávali zbraní. Jejich odůvodněním bylo, že klášter je veřejné místo, proto budou fotit, co se jim zamane, to je naše právo! Argumentem druhé strany naopak bylo, že klášter je posvátné místo, my navíc nejsme žádné veřejné osoby, natož nějaké předměty na výstavě.

Otázka práva není vlastně vůbec jednoduchá. Hlubší smysl jejich řečí jasně poukazuje na sebestředný pocit těch, co "mají právo". Pocit možná vychází z identity fotografa, nebo už mají takovou povahu, či ještě spíš, pocit práva pochází z jejich komplexu nadřazenosti. Mám je už prokouknuté.






2. Hezky řečeno vlastnit, ošklivě řečeno vyrabovat

Donesl se ke mně příběh. Jeden umělecký fotograf se vypravil na vlastní náklady do Tibetu. Tibet před deseti lety se s tím dnešním vůbec nedá srovnávat, původní vůně, původní chutě, původní atmosféra, to všechno dokázalo pobláznit kdejakého umělce. Tvrdá práce fotografa si zaslouží chválu, musíte do práce vložit peníze na jídlo, ubytování, cesty a oblečení. Film do fotoaparátu také není žádná levná záležitost a vlastnoruční vyvolávání fotografií je zkrátka obdivuhodné umění. Ale tento umělec má ještě jednu zálibu, kamkoliv přijde, musí si s sebou odnést nějakou maličkost, například kamínek mani, roh z tibetské antilopy, lebku jaka, nebo dokonce z jednoho vzdáleného malého kláštera sošku buddhy. Těmto předmětům potom říká "umělecké artefakty".

To ale ještě nic není. Jiný umělec se dřív vypravil do dnes již turisticky známé oblasti v Nagčhu s tzv."lebkovými zdmi". Ve jménu umělce, který sbírá lidové písně. Tenkrát ještě "zdi" nikdo neznal a proto nemusel ani platit vstupné, ani ho nikdo nekontroloval. Celek i detaily, nafotil si dosyta toto památné místo. Cvakal jednu fotku za druhou a nemohl se dočkat, až fotografie za dobré peníze prodá. Ovšem, jeden jeho kolega z branže předstíral, že ho seznámí s kupcem v cizině. Nakonec fotky, dokonce i negativy, ukradl. Od té doby je onen zloděj známý jako "objevitel" "lebkových zdí". Při jiné příležitosti, na návštěvě u jednoho umělce doma, jsem viděla stovky malých hliněných sošek buddhů, které vypadaly velmi staře. Vzácné sošky, pocházející z trosek ve starém tibetském království Guge (v oblasti Ngari*), na nichž byly jasně patrné otisky prstů svých tvůrců. Dnes ovšem tyto vzácné předměty jsou součástí umělcovy soukromé sbírky. Těmito a podobnými příklady chování "umělců" bych mohla pokračovat donekonečna.

Je to vždy stejné - "Tibeťan ve špinavém kabátě z jačí kůže, babičky s modlitebním mlýnkem, trulku (převtělenec*) a mniši, poutníci, měřící cestu vlastním tělem (tibetští poutníci, kteří jdou pěšky, každé tři kroky se pokloní až na zem a bijí čelem o zem*), posvátné jezero s kameny mani a lebkou z jaka na pobřeží, tibetský nebeský pohřeb s hejnem supů, zasněžené hory a ledovce, tibetská opera, blankytně modrá obloha a bílá mračna...", nemáte-li ve svém albu z Tibetu tyto fotografie, jako byste tam ani nebyli. A jak se fotí takové fotografie? Respektive, jaký vzniká vztah mezi fotografujícím a fotografovaným?








3. Tváří v tvář kořisti

Mezi fotografem a fotografovaným by měl vzniknout nenucený vztah spolupráce, ne vztah lovce a kořisti. Bohužel, často se stává, že hodně lidí v rukou svíraný fotoaparát považuje za zbraň, a osoby okolo za kořist, má nekonečné nároky a vytváří nátlak.

Někteří fotografové předvádí ještě podivnější věci - hovoří výstředně, dělají zvláštní pohyby, a domnívají se, že tím přimějí fotografované osoby spolupracovat. Nemluvě o tom, že fotografování, a jiné podobné moderní vymoženosti, jsou v přímém rozporu s tradicí, jenže staré tabu fotografie už bylo zadupáno do země. Přesto v odlehlých vesničkách na nejvzdálenějších tibetských stráních tato tradice pořád přežívá. Proč to nikdo nerespektuje? Pro staré tradice už tu není místo. Dokonce spousta mladých lidí, kteří na tibetských kopcích vyrostli, se rádi zvěčňují chytrým telefonem, jako vzpomínku do budoucna. Základní předpoklad ale pořád platí - vůle k focení. Proč to hodně lidí vůbec nerespektuje?

Znám ještě jednu historku o focení skupiny tibetských nomádů: "V roce 1997 na pláních severního Ü- cangu se setkala skupina prostých nomádů a několik desítek "černých zbraní" s dlouhými objektivy, nomádům na tváři vykouzlily nesmělý úsměv. Hlavně zaujala jedna čiperná nomádka, která bez přestání opakovala "Ója, ója", což spíš než souhlas povzbudilo neskrývané dráždění. Horlivě škádlila neznámé tajemství objektivu. Není divu, že nomádi, kteří se dostanou do hledáčku, jsou jako nějaká vzácná zvířata?"

A tak vzniká fototeror.
Vlastně v Tibetu potkáte terorizující fotografy na každém kroku.


4. Změna chování jako při výškové nemoci

Proč se někde fotografové umí krotit a mají vychování, zatímco jinde se stanou naprosto bezohlední? Jaktože někde dodržují pravidla, ale jinde jsou nekontrolovatelní? Čím to, že někde respektují práva fotografovaného, ale jinde si dělají, co se jim zlíbí? Proč?

Samozřejmě jsou tací, kteří nemají žádnou morálku a jsou sobečtí přirozeně, takoví se chovají všude stejně.

Tady musím zmínit jeden termín: kulturní imperialismus. Kulturní imperialismus je jako jedna jiná nemoc, která se přihodí lidem, přicházejícím do vysokých nadmořských výšek - vysokohorská nemoc. Spoustě lidí stačí, když se dostanou do vzdálených krajů a hned se jim změní způsob myšlení, jako když se jim přihodí vysokohorská nemoc. Jedná se o druh pocitu nadřazenosti, arogance. Lidé tuto vlastnost dokáží dobře skrývat, ale při hodně příležitostech ji lze vypozorovat. Kulturní imperialismus, myslím, že to je jen takový doplněk terorizování foťákem v Tibetu.

Podobná dravost se vyskytuje i v dalších médiích. Nejspíš lidi zajímají pouze výsledky, nezajímá je pravodivný průběh focení. Proto odpoustí, přehlíží a tolerují. I když fotograf vytvoří po technické stránce skvělé dílo, na kterém je Tibet, ve skutečnosti je to jeho iluze Tibetu, která má stejně jako vysokohorská nemoc zvláštní sílu a je jen povrchní. Na fotce bývají mlčenlivé davy, skrývají se, vyjadřují nesouhlas a odmítavý postoj, dokonce zlost a rozhořčení. Hodně z nich na místě nahlas protestuje, jenže díky jazykové bariéře je to považováno za nedůležitý zvuk podobný šepotu.

Doufám, že moje upřímnost nebude špatně pochopena jako vyjádření nacionalismu. Vím, že když takto hodnotím, existuje zde možné riziko. Můžu k tomu říct jen tolik: pokud nebudu neustále považovat protějšek za ubohý, pasivní a tichý objekt, pokud budu protějšek od začátku respektovat, respektovat odlišnou kulturu a jiný životní styl, budu mít možnost nafotit skvělé fotografie Tibetu.




5. Démonizace nebo romantizace Tibetu?

Už dlouho lidé vůči Tibetu zaujímají dva postoje: démonizují ho nebo ho idealizují. Dnes veřejné mínění ovlivňují především média. Profesionální a amatérský přístup se liší pouze v tom, že jeden fotí zručně a druhý neohrabaně. Výsledek je ale stejný: zkresluje Tibet, zkresluje Tibeťany. Podobně jako se významný kritik Edward Said vyjádřil k problematice muslimského světa v očích západních médií: Jakmile se začalo mluvit o islámu, okamžitě ho začali zamlžovat.

Díky pohodlí, které nabízí rozvoj moderní dopravy v Tibetu, sem jezdí až příliš mnoho turistů. V profesionální i amatérské fotografii Tibetu se stále víc vyskytuje fototeror. Jinými slovy, násilí přiživuje a zintenzivňuje násilné chování fotografů v Tibetu. Samozřejmě, že tichá snášenlivost Tibeťanů se může postupně změnit ve zjevný nesouhlas. Je zvláštní, že tento odpor vyvolává na straně původce situace stejně prudkou reakci: zuřivost nad odmítnutím, hluboký zármutek, naprosté zklamání atd. Málokdy vidím klidné reakce a výčitky svědomí z obtěžování.

Byl to neúměrně rychlý rozvoj a komercializace Tibetu, který zkazil tibetská srdce, změnil nás ve snadno zaprodatelné, změnil nás v lišky mazané, které obrací každou korunku? Nebo snad veškeré vnucené zvyklosti, včetně kulturního imperialismu, už dávno zničilo důstojnost Tibeťanů? Ve skutečnosti Tibet dávno není tou "Čistou zemí" (Sukhavati*), jak si lidé myslí. Tibet je stejný, jako kterékoliv jiné místo na světě. Místo, kde žijí LIDÉ. Jen s tím rozdílem, že máme hluboko v sobě víru, jen s tím rozdílem, že Tibet má lesk tmavě rudé (barva mnišského roucha).

Určitě existují i dobré fotografie, které vystihují ducha Tibetu a Tibeťanů. Takové, co obsahují náš život, emoce a kulturu. Věřím, že takové vznikají díky tomu, že jsou postaveny na humanitním postoji. Na blogu mého známého, fotografa Chen Xiaopoa, který toto jen potvrzuje stojí: "Jet do Tibetu jen kvůli fotkám, nebo fotit jen kvůli fotkám, takový rádoby fotograf je k politování. Nejlepší by bylo, kdyby každý Tibeťan měl vlastní digitální foťák. Průběžně by zaznamenával svůj život, sám sebe, své radosti a starosti a sám by rozhodoval, které fotky zveřejní a které ne. Až bude mít každý Tibeťan foťák, tak už to bude všechno jedno. Vyfotíš mně, já vyfotím tebe, který z nás bude mít větší hodnotu?"



_______________________
Zdroj:
blog Özer
bývalý blog
Uveřejněno 17.9.2006
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama