Srpen 2014

Fototeror v Tibetu

21. srpna 2014 v 18:02 Tsering Özer

1. Vzpomínka na fotografy

Vlak tenkrát ještě nejezdil do Lhasy. Bylo to dávno předtím, než po železnici začaly denně přijíždět zástupy turistů před palác Potala, už tenkrát bylo profesionálních i amatérských "fotografií z Tibetu" jako chlupů na krávě. Profesionální i amatérští fotografové se vším možným vybavením v okolo krku zapáleně běhali po Zemi sněhů, dychtili tváří v tvář spatřit, zachytit a urvat si pro sebe obrázky z exotické země. Z doby před několika lety mám hodně hlubokou vzpomínku na fotografy, kteří strhli hádku na nejvoňavějších místech Tibetu - před kouzelným chrámem Džokhangem.

Na jedné straně od hlavy k patě obvěšení fotoaparáty dva Číňané, na druhé straně mnich v rudém rouchu, dvě věřící Číňanky a dvě Tibeťanky, které si povídaly. První se pachtí po senzací, druzí odmítají focení; zvedla se hádka. Nejzajímavější na celé situaci bylo, že se kupodivu víc rozzlobili ti, kteří obtěžovali. Křičeli na celé kolo, tváře jim vzplály jako oheň. "Proč nesmíme fotit?" "Jaké máte právo nám zakazovat fotit?" křičeli a mávali foťáky, jako kdyby mávali zbraní. Jejich odůvodněním bylo, že klášter je veřejné místo, proto budou fotit, co se jim zamane, to je naše právo! Argumentem druhé strany naopak bylo, že klášter je posvátné místo, my navíc nejsme žádné veřejné osoby, natož nějaké předměty na výstavě.

Otázka práva není vlastně vůbec jednoduchá. Hlubší smysl jejich řečí jasně poukazuje na sebestředný pocit těch, co "mají právo". Pocit možná vychází z identity fotografa, nebo už mají takovou povahu, či ještě spíš, pocit práva pochází z jejich komplexu nadřazenosti. Mám je už prokouknuté.






2. Hezky řečeno vlastnit, ošklivě řečeno vyrabovat

Donesl se ke mně příběh. Jeden umělecký fotograf se vypravil na vlastní náklady do Tibetu. Tibet před deseti lety se s tím dnešním vůbec nedá srovnávat, původní vůně, původní chutě, původní atmosféra, to všechno dokázalo pobláznit kdejakého umělce. Tvrdá práce fotografa si zaslouží chválu, musíte do práce vložit peníze na jídlo, ubytování, cesty a oblečení. Film do fotoaparátu také není žádná levná záležitost a vlastnoruční vyvolávání fotografií je zkrátka obdivuhodné umění. Ale tento umělec má ještě jednu zálibu, kamkoliv přijde, musí si s sebou odnést nějakou maličkost, například kamínek mani, roh z tibetské antilopy, lebku jaka, nebo dokonce z jednoho vzdáleného malého kláštera sošku buddhy. Těmto předmětům potom říká "umělecké artefakty".

To ale ještě nic není. Jiný umělec se dřív vypravil do dnes již turisticky známé oblasti v Nagčhu s tzv."lebkovými zdmi". Ve jménu umělce, který sbírá lidové písně. Tenkrát ještě "zdi" nikdo neznal a proto nemusel ani platit vstupné, ani ho nikdo nekontroloval. Celek i detaily, nafotil si dosyta toto památné místo. Cvakal jednu fotku za druhou a nemohl se dočkat, až fotografie za dobré peníze prodá. Ovšem, jeden jeho kolega z branže předstíral, že ho seznámí s kupcem v cizině. Nakonec fotky, dokonce i negativy, ukradl. Od té doby je onen zloděj známý jako "objevitel" "lebkových zdí". Při jiné příležitosti, na návštěvě u jednoho umělce doma, jsem viděla stovky malých hliněných sošek buddhů, které vypadaly velmi staře. Vzácné sošky, pocházející z trosek ve starém tibetském království Guge (v oblasti Ngari*), na nichž byly jasně patrné otisky prstů svých tvůrců. Dnes ovšem tyto vzácné předměty jsou součástí umělcovy soukromé sbírky. Těmito a podobnými příklady chování "umělců" bych mohla pokračovat donekonečna.

Je to vždy stejné - "Tibeťan ve špinavém kabátě z jačí kůže, babičky s modlitebním mlýnkem, trulku (převtělenec*) a mniši, poutníci, měřící cestu vlastním tělem (tibetští poutníci, kteří jdou pěšky, každé tři kroky se pokloní až na zem a bijí čelem o zem*), posvátné jezero s kameny mani a lebkou z jaka na pobřeží, tibetský nebeský pohřeb s hejnem supů, zasněžené hory a ledovce, tibetská opera, blankytně modrá obloha a bílá mračna...", nemáte-li ve svém albu z Tibetu tyto fotografie, jako byste tam ani nebyli. A jak se fotí takové fotografie? Respektive, jaký vzniká vztah mezi fotografujícím a fotografovaným?








3. Tváří v tvář kořisti

Mezi fotografem a fotografovaným by měl vzniknout nenucený vztah spolupráce, ne vztah lovce a kořisti. Bohužel, často se stává, že hodně lidí v rukou svíraný fotoaparát považuje za zbraň, a osoby okolo za kořist, má nekonečné nároky a vytváří nátlak.

Někteří fotografové předvádí ještě podivnější věci - hovoří výstředně, dělají zvláštní pohyby, a domnívají se, že tím přimějí fotografované osoby spolupracovat. Nemluvě o tom, že fotografování, a jiné podobné moderní vymoženosti, jsou v přímém rozporu s tradicí, jenže staré tabu fotografie už bylo zadupáno do země. Přesto v odlehlých vesničkách na nejvzdálenějších tibetských stráních tato tradice pořád přežívá. Proč to nikdo nerespektuje? Pro staré tradice už tu není místo. Dokonce spousta mladých lidí, kteří na tibetských kopcích vyrostli, se rádi zvěčňují chytrým telefonem, jako vzpomínku do budoucna. Základní předpoklad ale pořád platí - vůle k focení. Proč to hodně lidí vůbec nerespektuje?

Znám ještě jednu historku o focení skupiny tibetských nomádů: "V roce 1997 na pláních severního Ü- cangu se setkala skupina prostých nomádů a několik desítek "černých zbraní" s dlouhými objektivy, nomádům na tváři vykouzlily nesmělý úsměv. Hlavně zaujala jedna čiperná nomádka, která bez přestání opakovala "Ója, ója", což spíš než souhlas povzbudilo neskrývané dráždění. Horlivě škádlila neznámé tajemství objektivu. Není divu, že nomádi, kteří se dostanou do hledáčku, jsou jako nějaká vzácná zvířata?"

A tak vzniká fototeror.
Vlastně v Tibetu potkáte terorizující fotografy na každém kroku.


4. Změna chování jako při výškové nemoci

Proč se někde fotografové umí krotit a mají vychování, zatímco jinde se stanou naprosto bezohlední? Jaktože někde dodržují pravidla, ale jinde jsou nekontrolovatelní? Čím to, že někde respektují práva fotografovaného, ale jinde si dělají, co se jim zlíbí? Proč?

Samozřejmě jsou tací, kteří nemají žádnou morálku a jsou sobečtí přirozeně, takoví se chovají všude stejně.

Tady musím zmínit jeden termín: kulturní imperialismus. Kulturní imperialismus je jako jedna jiná nemoc, která se přihodí lidem, přicházejícím do vysokých nadmořských výšek - vysokohorská nemoc. Spoustě lidí stačí, když se dostanou do vzdálených krajů a hned se jim změní způsob myšlení, jako když se jim přihodí vysokohorská nemoc. Jedná se o druh pocitu nadřazenosti, arogance. Lidé tuto vlastnost dokáží dobře skrývat, ale při hodně příležitostech ji lze vypozorovat. Kulturní imperialismus, myslím, že to je jen takový doplněk terorizování foťákem v Tibetu.

Podobná dravost se vyskytuje i v dalších médiích. Nejspíš lidi zajímají pouze výsledky, nezajímá je pravodivný průběh focení. Proto odpoustí, přehlíží a tolerují. I když fotograf vytvoří po technické stránce skvělé dílo, na kterém je Tibet, ve skutečnosti je to jeho iluze Tibetu, která má stejně jako vysokohorská nemoc zvláštní sílu a je jen povrchní. Na fotce bývají mlčenlivé davy, skrývají se, vyjadřují nesouhlas a odmítavý postoj, dokonce zlost a rozhořčení. Hodně z nich na místě nahlas protestuje, jenže díky jazykové bariéře je to považováno za nedůležitý zvuk podobný šepotu.

Doufám, že moje upřímnost nebude špatně pochopena jako vyjádření nacionalismu. Vím, že když takto hodnotím, existuje zde možné riziko. Můžu k tomu říct jen tolik: pokud nebudu neustále považovat protějšek za ubohý, pasivní a tichý objekt, pokud budu protějšek od začátku respektovat, respektovat odlišnou kulturu a jiný životní styl, budu mít možnost nafotit skvělé fotografie Tibetu.




5. Démonizace nebo romantizace Tibetu?

Už dlouho lidé vůči Tibetu zaujímají dva postoje: démonizují ho nebo ho idealizují. Dnes veřejné mínění ovlivňují především média. Profesionální a amatérský přístup se liší pouze v tom, že jeden fotí zručně a druhý neohrabaně. Výsledek je ale stejný: zkresluje Tibet, zkresluje Tibeťany. Podobně jako se významný kritik Edward Said vyjádřil k problematice muslimského světa v očích západních médií: Jakmile se začalo mluvit o islámu, okamžitě ho začali zamlžovat.

Díky pohodlí, které nabízí rozvoj moderní dopravy v Tibetu, sem jezdí až příliš mnoho turistů. V profesionální i amatérské fotografii Tibetu se stále víc vyskytuje fototeror. Jinými slovy, násilí přiživuje a zintenzivňuje násilné chování fotografů v Tibetu. Samozřejmě, že tichá snášenlivost Tibeťanů se může postupně změnit ve zjevný nesouhlas. Je zvláštní, že tento odpor vyvolává na straně původce situace stejně prudkou reakci: zuřivost nad odmítnutím, hluboký zármutek, naprosté zklamání atd. Málokdy vidím klidné reakce a výčitky svědomí z obtěžování.

Byl to neúměrně rychlý rozvoj a komercializace Tibetu, který zkazil tibetská srdce, změnil nás ve snadno zaprodatelné, změnil nás v lišky mazané, které obrací každou korunku? Nebo snad veškeré vnucené zvyklosti, včetně kulturního imperialismu, už dávno zničilo důstojnost Tibeťanů? Ve skutečnosti Tibet dávno není tou "Čistou zemí" (Sukhavati*), jak si lidé myslí. Tibet je stejný, jako kterékoliv jiné místo na světě. Místo, kde žijí LIDÉ. Jen s tím rozdílem, že máme hluboko v sobě víru, jen s tím rozdílem, že Tibet má lesk tmavě rudé (barva mnišského roucha).

Určitě existují i dobré fotografie, které vystihují ducha Tibetu a Tibeťanů. Takové, co obsahují náš život, emoce a kulturu. Věřím, že takové vznikají díky tomu, že jsou postaveny na humanitním postoji. Na blogu mého známého, fotografa Chen Xiaopoa, který toto jen potvrzuje stojí: "Jet do Tibetu jen kvůli fotkám, nebo fotit jen kvůli fotkám, takový rádoby fotograf je k politování. Nejlepší by bylo, kdyby každý Tibeťan měl vlastní digitální foťák. Průběžně by zaznamenával svůj život, sám sebe, své radosti a starosti a sám by rozhodoval, které fotky zveřejní a které ne. Až bude mít každý Tibeťan foťák, tak už to bude všechno jedno. Vyfotíš mně, já vyfotím tebe, který z nás bude mít větší hodnotu?"



_______________________
Zdroj:
blog Özer
bývalý blog
Uveřejněno 17.9.2006

Politika usidlování nomádů

16. srpna 2014 v 13:40 Novinky
Do nové socialistické vesničky blízko chrámu Wen-čchang u okresního města Drag-kar (བྲག་དཀར་རྫོང་།, čínsky Sing-chaj, Xinghai, 兴海县) v tibetské části Amdo (dnes čínská provincie Čching-chaj, Qinghai), bylo během uplynulých let přestěhováno přes tři sta nomádských rodin.

Už víc jak dva roky nemají vodu. Nejen pitnou, ale ani vodu na hygienu a vodu užitkovou. Jediný zdroj vody je v čínských obchodech, kde lze koupit balenou vodu, ovšem předraženou. Nebo se musí autobusem odjet do několik kilometrů vzdáleného města a vodu si dovézt v barelu. Místní orgány se situací nezabývají.
__________________________________
Zdroj:
sociální síť Weibo, Gade Cering
16.8.2014, 15:47 (pekingského času)
__________________________________
pozn.překlad.:
Politika usidlování a přemisťování nomádů je dlouhodobý plán vlády, jehož účelem je vymýtit nomádství, jakožto zastaralého způsobu života, a všem pastevcům "poskytnout moderní bydlení a lepší podmínky k pohodlnému životu". Do uskutečňování tohoto plánu je zahrnut celý Tibet - Ü-cang, Amdo i Kham. Do "nových socialistických vesnic lepšího bydlení", často s pomocí donucovacích prostředků, bylo umístěno již několik set tisíc nomádů.
Jejich stáda dobytka byla levně odkoupena a rodiny dostaly "odškodné" v řádu pár tisíc RMB. Drtivá většina nomádů je negramotných a finančně negramotných. Neumí čínsky a neumí žádné řemeslo, díky tomu nemají nejmenší šanci získat práci v novém bydlišti. Nemají ani prostředky na to, aby poslali děti do škol.
Tím se z Tibeťanů v takových vesnicích stávají lidé žijící na pokraji společnosti. V těchto místech se rychle šíří alkoholismus, pohlavní nemoci a kriminalita. Sociální a jiné problémy, které doprovází masivní přesuny obyvatelstva, vláda nijak neřeší a o nedostatky v "nových vesnicích" se nezajímá.

fotografie z google maps, "nová socialistická vesnice" u chrámu Wen-čchang (souřadnice 35.586707, 99.970756)







"Užitečný projekt" nebo "projekt na oko"?

1. srpna 2014 v 20:40 Tsering Özer

Během letních měsíců ve Lhase ve dne v noci prší. Přestože už Lhasa není "krásné modré nebe, širá úrodná zem", vzduch je pořád čerstvý a země plná života. Málokterý Lhasan, včetně mně, si ale pamatuje přívalové deště způsobující záplavy. Samozřejmě to neznamená, že ve Lhase nikdy záplavy nebyly, podle záznamů o katastrofách dochovaných v Potale, se v letech 1803-1958 na území dnešní tzv. Tibetské autonomní oblasti přihodily záplavy 86 krát. "Souvislý déšť", "nepřetržité velké srážky", "přívalové deště po několik dní a nocí" způsobovaly, že se lhaská řeka vylila z břehů. Po oblasti Žikace a Lhoka je Lhasa nejčastějším místem záplav.

Podle známé knihy "Sedm let v Tibetu" rakoušana Heinricha Harrera, který se spolu s Peterem Aufschnaiterem dostal do Lhasy v roce 1946, začali pracovat pro tehdejší vládu tzv. kašag. Zakreslili mapu Lhasy, účastnili se na nových stavbách města, navrhli vodovodní systém a projektovali a stavěli nové povodňové hráze podél lhaské řeky. Od té doby ve Lhase nebyly povodně.

Loni 1.7.2013 byl slavnostně dokončen "Projekt na ochranu starého města Lhasy". Nutno podotknout, že to byl velkolepý projekt místních čínských úřadů. Investovali do něj přes 1,5 miliardy RMB a jeho hlavním účelem bylo vyřešit infrastrukturu centrální části města a zabezpečení před požáry a dalšími riziky... Projekt zahrnoval také zavedení integrovaného vodovodního potrubí, renovace elektrického vedení, výměnu odpadních potrubí, opravu protipožárních zařízení, zachování jedinečného vzhledu starého města, výstavbu energeticky úsporných budov, opravu památkových budov atd. Spolu s tím byl proveden i projekt "Oprava a čištění koryta lhaské řeky", celkem za 3,532 miliard RMB bylo postaveno 6 hrází. Podle oficiálních zpráv šlo o "vylepšení protipovodňového systému města".

O rok později se ukázalo, že jedna průtrž mračen představuje vážný problém. Lhasané se ptají: "Toto je vládou vychloubaný "užitečný projekt" nebo spíš ve skutečnosti "projekt na oko"? Lhasané říkají: "Slyšeli jsme už, že se břehy Lhasy vylévají ze břehů. Nikdy však, že pronikne voda až do chrámu."
Místa, kde následující fotografie byly pořízeny, představují střed starého města Lhasy - chrám Džokhang. Voda v ulicích překazila náboženskou pouť a modlitby před chrámem mnoha starým i mladým lidem. Také loni nově přestavěné, nádherně vypadající ulice starého města, voda zatopila až po kola aut. Lhasané říkají: "Takhle vypadá město po přestavbě bez odtokového systému."

Kamarád na sociální síti si povzdechl: "Po staletí se Lhase nic nestalo! Prostřednictvím vládních přestaveb a výstaveb se během jednoho večera stalo tohle! Každý si dokáže představit, jakou mají asi kvalitu nové odtokové systémy Lhasy! Velké zklamání! Doufám, že zodpovědné úřady to napraví! Doufám, že inspekční týmy centrální vlády toto důkladně prošetří! Říká se, že 90 haléřů z jednoho yuanu na tibetskou ekonomiku přichází z čínské centrální vlády. To jim nevadí, že se jejich peníze utrácí takhle?!"

Jiný známý situaci okomentoval: "11.7. dopoledne se Lhasou prohnala průtrž mračen, lidé na cestě do práce jeden po druhém posílali obrázky zatopených ulic, nejhůře na tom je ulice Čhumi, dále ulice Baji, Xuexincun atd. Zodpovědná osoba úřadu města Lhasy, z oddělení pro údržbu, se k tomu vyjádřila: "Situace v ulici Čhumi je poměrně vážná, hlavní důvod vidím v tom, že odpadní kanály jsou zastaralé, kanalizace má malý průměr, a proto se na ulici hromadí voda."

Tibeťané v exilu spatříce zatoupenou Lhasu ustaraně říkají: "Lhasa je duší pro miliony lidí. Ještě není pozdě! Starosta města by okamžitě měl začít s opravou kanalizace. Já vím, že Tibet dnes spravuje Čína, ale Tibet je také naším domovem, přestože už není náš."
_______________
Zdroj: Neviditelný Tibet, publikováno 31.7.2014, původně z RFA, tibetské sekce
Fotografie: Sangghe, 定结多杰
___________________________
Původní komentář u některých z fotografií:
  • Tyto fotografie jsou výsledkem vládou plýtvaných hromad dědečků Mao (*na všech čínských bankovkách je podobizna Mao Zedonga), kolik bylo použito lidské práce, kolik nápadů, kolikrát v televizi ukazovali, jak se staré město opravuje. Pořád říkají, že dřív nebylo tohle, nebylo támhle to, ale teď, po úpravách bude všechno! Ano, teď máme jezírko, určitě to uspokojí lid. Zároveň ochraňuje chrám Džokhang! Naplánoval někdo, kolik dědečků Mao odteklo kanálem? Projekt vymytých mozků!