Izolovaná jako bacilonosič

10. února 2013 v 15:43 |  Tsering Özer
Každý den ve Lhase je nepopsatelný. Ráno vstanu a podívám se z okna na krásně modrou oblohu a den plný slunce. Srdce zaplaví pocit hlubokého štěstí a radosti. Tento pocit se ale brzy vytratí beze stopy. Jakmile otevřu okno, zaslechnu monotónní zvuky polnice z nedalekých vojenských kasáren, občas se vzduchem nesou hrůzu nahánějící bojové výkřiky vojáků trénující bojové umění.

Lhasa během příprav na "18. výroční sjezd KS". Ulice jsou plné rudých plakátů a vlajek.

A teď - během příprav a konání "18. výročního sjezdu KS" - lze vidět v ulicích Lhasy auta jezdící sem a tam, na kapotě reproduktory z nichž se ozývá mužský a ženský hlas, čínsky a tibetsky a rozlehající se neobvykle silně. I když tomu není moc rozumět, okamžitě vás tyto tlampače přenesou zpět do dob "Kulturní revoluce". Následkem toho jsem si vzpomněla na rozhovor s jedným starším mužem.

Jak před ním někdo zmíní "Kulturní revoluci", okamžitě si vzpomene na "povstalecké frakce" a jejich tlampače. Dennodenně se buď recitovalo z Rudé knížky od Mao Ce-tunga, nebo se hlasitě zpívala píseň Plavba po mořích závidí na kormidelníkovi. Celá Lhasa se otřásala v základech. Došlo to tak daleko, že jakmile ten pán uslyší pronikavý a nadšený zvuk tlampače, naprosto se zhroutí a začne mu zděšením bušit srdce jako o závod.

Tentokrát jsem strávila ve Lhase víc jak tři měsíce. Předtím za mnou v Pekingu přišla policie a oznámila, že před zahájením "18. výročním sjezdem KS" musím já, a mně podobní, opustit Peking. Vlastně jsem měla ohromnou radost, že opouštím Peking v době velkých příprav. Velmi toužím vrátit se do mého rodného města na náhorní plošině. Ačkoli si ve Lhase připadám jako člověk s nakažlivou chorobou, co je velmi dobře izolován od ostatních. To proto, že deset nebo snad i víc mých příbuzných a přátel bylo místní policií pozváno "na kobereček" a bylo jim vyhrožováno. Pocítila jsem proto velký vztek a zármutek. Dokonce i moje sedmdesátiletá matka byla navštívena nejen lhasskou policií, ale kvůli ní sem přispěchali příslušníci z Pekingu. To aby jí přiměli mě "převychovat".

Je to zajímavé, mí přátelé se neodvažují se mnou setkat, nebo tvrdí, že je jim to nepříjemné. Na druhou stranu mám ale i mnoho nových známých a dokonce mne vyhledávají cizí starší lidé, vlastně nejsem úplně izolovaná "přenašečka nemocí". Díky náhodným setkáním s obyvateli Lhasy se dozvídám všelijaké brilantní příběhy a události, některé jen trochu absurdní nebo mají příchuť černého humoru. Zároveň se stále těším přízni lidí, dostává se mi péče a občas i menší či větší dárky, které mi naplňují srdce nesrovnatelnou vděčností.

Jednou jsem se procházela v městských uličkách a náhodou potkala jednu tetičku, také mě poznala. Když jsme si tichým hlasem povídaly, náhle se rozplakala. Vyšlo najevo, že její muž byl před pár měsíci zatčen. Důvodem byly fotografie dalajlámy v jeho mobilu a také záznam z jeho přednášky. Kvůli tomu byl její manžel uvězněn.

Jiný den jsem zamyšlená procházela městem a tu přede mnou stál policista a hulvátsky povídá: "Kontrola! Ukažte mi občanský průkaz!" Podívala jsem se na něj - Tibeťana, otočila se a odešla. V duchu skálopevně rozhodnutá vůbec nejít na Barkor z téhle strany; ale i tak se mi trochu třásla kolena.

Jednou jsem se vydala do uličky, a které se nachází škola Balang. Nedaleko od této uličky stála policejní stanice. Okolo shromážděno hodně lidí, všichni to byli mladí tibetští policisté. Dívala jsem se na ně, bylo teplé odpoledne babího léta a z nedalekého kláštera Gandän (དགའ་ལྡན།) přijel do města do nemocnice mnich Sonam Dordže. Zrovna když šel okolo této policejní hlídky, byl jedním z policistů zastřelen. Který z nich to byl? Ještě teď zde vrah drze postává a šikanuje nebo dokonce zabíjí Tibeťany?
Tady, v uličce plné rudých vlajek, u nedaleké policejní stanice, byl zastřelen Sonam Dordže, mnich Gandänského kláštera.

Chci ještě říct, že ve Lhase bydlím v domě blízko kláštera Sera (སེ་ར་དགོན།). Stačí jen zvednout hlavu od psacího stolu a můžu z okna vidět i Potalu. To je domov dalajlámy, i dnes je to svatostánek, kde se uctívají všechny jeho předchozí inkarnace. Nachází se tu i jeho trůn. Ale poslední desetiletí zde návštěvníci vidí jen prázdné místnosti. Dodnes si vzpomínám na jeden novoroční večer před lety, poprvé jsem si uvědomila tu bezprostřední blízkost Buddhova paláce.

Ze tmy čím dál jasněji vystupovala jeho navždy nezničitelná silueta. Tenkrát jsem si napsala: "A proto věřím, já a jedno tajemství... Jednou se ve sluncem zalitém Tibetu skutečně setkáme."

Desetiletí obklopuje Potalu neproniknutelná atmosféra naplněná osaměním a smutkem. Ale také si myslím, že spatřit Potalu znamená v každém případě velké požehnání, obrovské požehnání pro mě. I přestože se nyní celá Lhasa nachází ve velmi pevném obklíčení a je tady víc vojáků než lidí.
________________________________________________________
Lhasa, 15.listopadu 2012
Autorka: Tsering Özer
publikovala na vlastním blogu 15.prosince 2012
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama