Lhasa: Letopisy od východu na západ - Barkor

18. srpna 2012 v 13:44 |  Tsering Özer
Před více jak deseti lety přišel do Lhasy architekt z Německa jménem André. Během pobytu si město velmi zamiloval a proto se opakovaně vracel. Jednou v létě ale na vlastní oči uviděl, jak chátrá a rozpadá se přes 300 let starý dům vznešené rodiny Zurkhang (ཟུར་ཁང), byl šokován zjištěním, že v duchu hesla "modernizace" se obyvatelstvo města od roku 1949 rozrostlo ze třiceti tisíc lidí více jak desetkrát. K tomu nabírá na obrátkách politika "vyměnit starý kabát za nový", kdy se ročně zbourá v průměru na 35 starobylých tradičních budov a těch několik málo, co zatím odolává, bude zničeno v nejbližších letech.


André se spojil s dalšími evropskými architekty a založili Památkový fond pro Tibet (Tibet Heritage Fund; THF) na ochranu starobylých památek nejen ve Lhase. Doposud na ně Lhasané, ať mniši, či obyčejní lidé, se steskem často vzpomínají. Říkají, že dříve neviděli nikoho, kdo by si tolik vážil starých domů. "Pokaždé pracovali usilovněji než my, smutnili více než my kvůli starým domům. Až jsme se za sebe styděli. Proč museli tak zničehonic odejít?"
Ano, v roce 2002, nikdo neví proč, vládní orgány je bez rozloučení posadili na letadlo z Lhasy pryč.

Viděla jsem publikaci od THF "Historické budovy na Barkoru", byla plná ručně kreslených černobílých map ze skládacích stránek, papír podobný tradičnímu tibetskému. Knížka vypadala jako malinkaté muzeum starých ulic Lhasy. Nemohla jsem se vynadívat na neuvěřitelně detailní, leč prosté kresby. Našla jsem v nich starý život Lhasanů. Vzbudily moji nekonečnou představivost, i stesk po minulosti. Avšak chátrající domy s popraskanými zdmi, strašidelně vypadající stíny trosek, to nejsou jen mizející staré domy, ale i mizející způsob života jednoho národa. Myslím si, že současný stav dozajista zahanbí ty, kteří se neustále chvástají ochranou tibetské kultury. Zvláště, když v ilustrované publikaci je jasně napsáno, že "od roku 1980 díky nové výstavbě dochází ve starobylé části města na všech budovách a ulicích k nenapravitelným škodám."

Bourání je ničení, architektura přeci zobrazuje lidské ideje. Edward Said řekl, že na území dnešní Palestiny "každý nový dům je jen náhrada", "vliv těchto budov na palestinskou krajinu a životní prostředí bude velikou chybou s dalekosáhlými a trvalými následky." (2)
Naše Lhasa nevyjímaje. Na každém kroku náhražky. Od padesátých let jen budovy připomínající vojenské kasárny, následovala éra "modernizace západu"1 plné betonu, dlaždic a skla, a dnešní dynamicky probíhající "zdobení a parádění". Oni se dokonce snaží nové zástavbě dát jakýsi "tibetský vzhled". Pokradmu, zákeřně a nenávratně tak mění šarm a přirozenost Lhasy.
Co ale dokazuje zdánlivý úspěch těchto náhražek? I když mají "charakteristicky tibetský" třpyt a lesk, na první pohled jsou falešné. Stejně jako lidé, kteří odmalička jedli rýži, se nyní tváří, že vyrostli z campy, ačkoli k tomu vůbec nemají povahu.

Co také vysvětluje kvetoucí trh s lhasskými nemovistostmi? Nemluvě o různých budovách a uzavřených sídlištích naprosto stejných jako jsou k vidění v každém čínském městě. Kdo jsou ti, co zde bydlí, či se mají nastěhovat? Tibeťani? Je vůbec tolik Tibeťanů? Nebo se neustále plánují přívaly dalších a dalších imigrantů? "Imperialismus koneckonců je druh násilného chování na území," Said pokračuje, "tento proces neustává a nezná mezí. Nespočet rostlin, zvířat, plodin i typických tradičních budov kolonialismus změní v nové místo. Včetně nových nemocí, nerovnováhy životního prostředí a násilného vyhošťování původních obyvatel."(3)

Před více jak deseti lety, procházku po Barkoru za temné a tiché noci mohl přerušit jen vzdálený štěkot psa. Za to dnes, všemi uličkami se line vůně grilovaného masa a jehněčích špízů, v každé zastrčené uličče jsou restaurace typu "sečuánská kuchyně" a "muslimské nudle"2 s neony osvíceným vchodem. Dokonce tu visí velké vývěsní štíty se spoře oblečenými kráskami a nápisem "potřeby pro dospělé", hned vedle ubytovnen a hospod.
Před více jak deseti lety za bílého dne byli na Barkoru dívky z Khamu, Nepálští obchodníci a místní Lhasané. Vlastnili obchůdky, prodávali na zemi a pouličních tržištích domácí zboží, nebo obcházeli se zbožím dům od domu. Dnes až 70% obchodů pronajímají Chuejové3 ze severozápadu Číny a těch několik velkých nákupních center vlastní Číňani. Nabízejí pro tisíce tibetských věřících všelijaká zpodobnění Bódhisattvy a Dharmapály; nejsou-li pestře namalováni na vývěsních štítech, jsou zářivě vyvedeni na nějakém billboardu. Většina zboží pochází z čínského města I-wu v provincii Če-ťiang a muslimské prefektury Lin-sia v provincii Gan-su, pod falešnou značkou "ruční výroba z Tibetu". Slitiny mědi a niklu jsou vydávány za tibetské stříbro, zbrusu nové sošky bohů a thangky prodávány jako starožitnosti, bezcenné kameny přebroušeny do podoby tibetských korálků Dzi, korálů a tyrkysů. Prodávají se i falešné houby Cordyceps3, i falešná tibetská medicína,... Všechno za nehorázně vysoké ceny, co kus to napálený zákazník, a jediným trikem na celé věci je značka "Tibet". Nevím, kolik bylo napáleno turistů, kteří mají zájem o pravou tibetskou starodávnou kulturu, ani nakolik špatnou pověst Tibetu přinesly tyto padělky.
Existují dokonce i obchody, kam mají Tibeťané zákaz vstupu. Mniši ve svých rudých hábitech, tibetští venkované v čhupě a ti, kteří vypadají chudě, všem zabouchnou dveře před nosem. Nazývají je "jaky" a "divochy", nedovolují jim vstoupit do krámu, dokonce se opováží na ně vztáhnout ruku. Hodně Tibeťanů se na Barkoru setkalo s takovým urážlivým chováním.

Různorodé "charakteristické výrobky z Tibetu" na každém kroku, všechny vyráběné až v posledních letech. Mezi nimi například ovesná kaše z ječmene, pivo z ječmene, sušené jačí maso, sladké maso, instantní tibetský čaj v pytlíku, máslový čaj, různé vonné tyčky, ruční výrobky atd. Všelijaká trička s přehnanými a senzacechtivými potisky a nápisy. Jako kdyby všechno s nálepkou "charakteristicky tibetské" znamenalo mimořádné zázračné, zaručovalo dlouhověkost, krásu, zdraví a nabízelo prožitek něčeho exotického.
Jakou zprávu s sebou vezou "typické výrobky z Tibetu" při přepravě do obchodů v Číně? Je to jen byznys? Nebo se za tím skrývá i politika? Kdo z tohoto obchodu profituje, či kdo z něj profituje nejvíc? Kdo byl okraden? A kteří lidé byli v zájmu obchodů umlčeni?
Například voda z Tibetu, nepochybně nejčistější voda na světě, v Pekingském metru k vidění na oslnivých velkých billboardech. Supermarkety po celé Číně jsou plné vody z Tibetu, a ne levně. Prodávají se i jako luxusní zboží za více jak 100 yuanů jedna láhev. Hodně lidí žadoní a dychtivě volá "voda z Tibetu zachrání Čínu", ovšem jak v jednom svém článku napsal Wang Li-siung "voda z Tibetu zachrání Čínu, kdo ale zachrání Tibet?!" (4)

Dnes už na Barkoru zůstalo nepatrné množství Tibeťanů, kteří se nevzdali svých obchůdků a pokračují s nicotným prodejem. Jeden z prodejců mi vážným hlasem řekl: "Bývaly doby, kdy turisté na Barkoru viděli tibetské zvyky. Tak třeba o Losaru Tibeťané zavřeli krám a šli se do chrámu modlit. Ale dnes, o Losaru otevřou a o čínském novém roku nebo muslimských svátcích zavřou. Cizinci si mužou myslet, že to jsou svátky Tibeťanů. Za deset let Barkor už nebude tibetským Barkorem. Za deset let se budeme muset při vyřečení jména "Barkor" pořádně stydět."

Dnes v ulicích Barkoru.... Nedávno jsem jela na ulici Šomönling (ཤོ་སྨོན་གླིང), zatočila směrem k náměstí před Džókhangem, a najednou předemnou šla skupina pěti od hlavy k patě ozbrojených vojáků: dva vepředu vlevo a v pravo, dva vzadu vlevo vpravo a jeden přímo uprostřed těch čtyř. Nevím, jestli jsem to popsala dost jasně, protože tato sehraná formace zabrala vlastně celou ulici. Naprosto smetli všechen život v okolí a arogantně kráčeli vpřed. Až mi běhal mráz po zádech. Nezastavila jsem, naopak, projela jsem právě mezi nimi dál. Asi proto, že vypadám jako turista, mě ani nezastavili. Také po stranách cesty procházelo několik lidí, vypadali jako místní Tibeťané. Naschval jsem zpomalila a pozorovala jejich počínání. Oni: mladý šlachovitý voják nesoucí moderní zbraň, kterou ani neumím pojmenovat; proti Tibeťan ve středních letech nesoucí si z tržiště nákup v tašce. Právě se minuli, oba se tváří, že toho druhého nevidí, přesto je atmosféra napjatá k nevydržení a tak se jen rychle minou a jdou dál. Já ale vím, vím, že se ve skutečnosti dívali navzájem upřeně do očí.

Jiný den, z ulic plných vojenských a policejních hlídek se najednou vytratila více než polovina policistů. Ve starobylé části města si vojáci oblékli sportovní oblečení a džíny. I jednotky na střechách budov se z části schovaly, místy šlo zahlédnout jen široké černé čepice. Tak to bylo až do večera, kdy před soumrakem, stejně náhle jako před tím, se všechny hlídky vrátily na svoje během dne tak prázdné pozice. Druhý den večer ve zpravodajství tibetské televizní stanice hlásili, že do Lhasy dorazily skupiny čínských a jiných zahraničních novinářů, kteří se velmi seriózně na místních úřednících domáhají vidět "pravou tvář Tibetu". Proslýchá se, že jiná skupinka cizích reportérů navštívila jedno z Lhasských vězení, kterému se mezi lidmi říká "pátá jednotka". Kvůli této události byly tři čtvrtiny vězňů předem převezeni do skladišť za městem a ve vězení zůstalo jen pár desítek odsouzenců hrajících karty, a do kuchyně se dodala zelenina, ovoce a maso. Během vysílání této reportáže naplněné humanismem, starostí a péčí, se příbuzní uvězněných jen trpce pousmáli: "Vypadá to, že uvnitř je nakonec lépe, než venku."

"Kolik to přesně máš převleků?" Sportovní oblečení i džíny jsou naprosto běžné, takže ty nepočítám. Oni ale překvapivě také oblékají mnišský rudý hábit, občas tibetské tradiční oblečení čhupu, dokonce i bílou čepici, ve které se vydávají za Chueje. Nicméně, Lhasané si už zvykli. Traduje se, že v rozhovoru pro televizi jeden občan se smíchem řekl: "Dnes je naše Čína opravdu tak bohatá, proto pro každého syna ve zbrani koupila při nejmenším pět různých oblečení."

Samozřejmě, i policie občas ukáže svoji lepší tvář a na ulici projeví "lásku k lidu". Rozestaví stoly, na ně položí různé léky a vitamíny, kolemjdoucí zadarmo vyšetří, změří jim tlak a puls. Vojáci a lid, jakoby jeden bez druhého nemohli být. Jakmile se ale vypne kamera a televize přestane natáčet, všichni se rozejdou.
Jak jde čas a "udržování stability" trvá déle a déle, "choulostivé" dny se mění v měsíce, ty zase v roky. Policisté na bulvárech i v uličkách posedávají kolem, jedí semínka, popíjejí čaj a plkají. Policisté na stráži i vojenské hlídky už nejsou tak pozorné, vypadají spíše jako bludné duše. Píšou na mobilech zprávy, koukají po holkách a líně si spolu povídají. Jednou večer jsem na ulici viděla mladíka ve vojenské uniformě, jak si začal z ničeho nic zpívat "Miluji tě, miluji tě, jako myška miluje rýži..."(5). Na náměstí u Džókhangu jsem také zahlédla vojáky, jak s opovrhlivým výrazem napodobují fotografující se turisty.

(2) After the Last Sky: Palestinian Lives, Edward Wadie Saïd
(3) Culture and Imperialism, Edward Wadie Saïd
(5) Myška miluje rýži; populární píseň z roku 2004

Autorka: Tsering Özer
Datum publikace na webu Minzhu Zhongguo: 8.dubna 2012
Datum publikace na svém blogu : 12.dubna 2012
"Barkor" je první část z původního článku Lhasa: Zápisky od východu na západ
___________________________________________________________________________
1 "modernizace západu" je politický program KSČ v posledních pětiletkách. Západní provincie ČLR, se mají po vzoru přímořských provincií modernizovat, posílit průmysl a obchod. Provincie na pobřeží takto "rozkvétají" od 80.let 20.století, kdy se ČLR oficiálně otevřela západu a začala éra budování obrovských továren na všechno pro celý svět. Do autonomních oblastí, kterých se "modernizace" týká patří Urgujská autonomní oblast Xinjiang, Tibetská autonomní oblast a Mongolská autonomní oblast. Pro ně "modernizace" znamená vymícení tradic, sinizace původního obyvatelstva a příchod tisíců čínských imigrantů jako levné pracovní síly.

2 sečuánská kuchyně i nudle v restauracích národa Chuejů jsou jedny z nejznámnějších místních specialit ČLR. Sečuánská kuchyně je zároveň jedna z nejvyhlášenějších a nejpálivějších.

3 Chuejové; Hui, národnostní menšina. Většina vyznává islám a jsou přezdívání jako "čínští muslimové". Tradičně obývají oblasti podél Hedvábné stezky, tedy dnešní Urgujskou autonomní oblast, Gansu, Ningxia, Qinghai (tibetská oblast Amdo). Příslušníci národa bývají obchodníci a vlastní restaurace.

4 Cordyceps - vzácná a ceněná rostlina. Vyskytuje se hlavně ve vysokohorských oblastech. Sběrači této rostliny lze vidět všude v Tibetu. Ti ji prodávají čínským překupníkům hluboko pod cenou, protože si opravdové hodnoty nejsou vědomi. Více informací:http://druidova.mysteria.cz/ZDRAVA_VYZIVA/CORDYCEPS.htm
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama